Je 24.dubna a nás dnes čeká závod Author na Branžeži. Letos jedeme už popáté. Ano, závodíme i my, rodiče. Tentokrát budu ušetřena nervů na startu dětských závodů. Jede tudíž i dcera jako doprovod a dohled našeho nejmladšího.
Na Branžež to máme kousek, tak jsme si pro čísla a čipy zajeli už v pátek. Můžeme trošku déle spát, ale to mně stejně nejde. Jsem vzhůru už od pěti hodin. Venku začíná slunečný den, jen je ještě trošku chladno. Přemýšlím, jak moc se obléci, aby mi nebylo horko, jako vloni. Oblékám funkční tílko, tenké triko s dlouhým rukávem a kalhoty pod kolena. Teplejší i letnější variantu balím do tašky, abych se kdyžtak mohla ještě na místě rozhodnout.
Obec Branžež je už uzavřená, jak jsme předpokládali. Jedeme proto do protějšího kempu Nebe. Tam je zatím plno místa a zanedlouho vedle nás parkuje rodina mého bratra. Dcera tu nemá kolo, tak jde pomalu do zázemí a dějiště dětského závodu. Syn vedle ní na kole. Za chvíli vidím, že se vrací zpátky. Při přecházení přes lávku se stala nehoda a syn se málem vykoupal v rybníce. Naštěstí to odnesla jen bota. Převlékáme ponožky, náhradní boty opravdu nemám.
Poté se odebíráme do kempu Peklo a my dospělí dále na 3 km vzdálený start. Do startu zbývá ještě třičtvrtě hodiny a koridor na lesní cestě se rychle plní. Na začátek ani nedohlédneme a za chvilku už ani na konec.
V 11 hodin slyšíme startovní výstřel. Chvilku trvá, než se masa cyklistů před námi dá do pohybu. Konečně se trošku souvisle rozjíždíme i my. Mně se jede výborně a celkem snadno zdolávám první stpoupání v lese. Na 7 km sjíždíme z kopce a já najednou vidím, jak jeden cyklista běží proti nám a zběsile píská na píšťalku. Má to svůj důvod. V zatáčce postává skupina závodníků a na zemi nehybně leží na břiše nějaká dívka. Zahlídnu ještě blonďatý culík a jedu dál. V protisměru už houká sanitka. Jsem v šoku, ani nevím, jestli ještě pokračovat. Ostatní jedou, tak jedu taky, ale o poznání pomaleji. Před očima mám stále dívku na silnici.
Na Branžež to máme kousek, tak jsme si pro čísla a čipy zajeli už v pátek. Můžeme trošku déle spát, ale to mně stejně nejde. Jsem vzhůru už od pěti hodin. Venku začíná slunečný den, jen je ještě trošku chladno. Přemýšlím, jak moc se obléci, aby mi nebylo horko, jako vloni. Oblékám funkční tílko, tenké triko s dlouhým rukávem a kalhoty pod kolena. Teplejší i letnější variantu balím do tašky, abych se kdyžtak mohla ještě na místě rozhodnout.
Obec Branžež je už uzavřená, jak jsme předpokládali. Jedeme proto do protějšího kempu Nebe. Tam je zatím plno místa a zanedlouho vedle nás parkuje rodina mého bratra. Dcera tu nemá kolo, tak jde pomalu do zázemí a dějiště dětského závodu. Syn vedle ní na kole. Za chvíli vidím, že se vrací zpátky. Při přecházení přes lávku se stala nehoda a syn se málem vykoupal v rybníce. Naštěstí to odnesla jen bota. Převlékáme ponožky, náhradní boty opravdu nemám.
Poté se odebíráme do kempu Peklo a my dospělí dále na 3 km vzdálený start. Do startu zbývá ještě třičtvrtě hodiny a koridor na lesní cestě se rychle plní. Na začátek ani nedohlédneme a za chvilku už ani na konec.
V 11 hodin slyšíme startovní výstřel. Chvilku trvá, než se masa cyklistů před námi dá do pohybu. Konečně se trošku souvisle rozjíždíme i my. Mně se jede výborně a celkem snadno zdolávám první stpoupání v lese. Na 7 km sjíždíme z kopce a já najednou vidím, jak jeden cyklista běží proti nám a zběsile píská na píšťalku. Má to svůj důvod. V zatáčce postává skupina závodníků a na zemi nehybně leží na břiše nějaká dívka. Zahlídnu ještě blonďatý culík a jedu dál. V protisměru už houká sanitka. Jsem v šoku, ani nevím, jestli ještě pokračovat. Ostatní jedou, tak jedu taky, ale o poznání pomaleji. Před očima mám stále dívku na silnici.
Cesta hezky ubíhá. Míjíme Kost, pozůstatky Semtinské lípy, Trosky a blížíme se k Hrubé Skále. Volám dětem, jak dopadly dětské závody. Dovídám se, že náš nejmladší dojel na 5. místě a cosi o problémech na startu s neukázněnými rodiči a ztrácím signál.
Na 30 km je občerstvovačka. Dávám si pití a tvarohový koláč. Dojíždí mě tam manžel a sestra. Oběma je divně od žaludku, tak jedou hned dál. Chvilku jedeme spolu, ale před prvním kopcem jim ujíždím. Do cíle zbývají dva dlouhé kopce. Sjezd po louce je za odměnu. Je to trošku adrenalin, ale hodně mě baví. A už jen dojet po rovince do cíle. Čas ukazuje 2:38 a na mém tachometru 2:35. Jsem spokojená. V kempu není kam šlápnout, všude spousta lidí a kol. Čekám na manžela, sestru, přichází děti, které fotily v poslední zatáčce na hrázi.
Dáváme si těstovinový salát. Zjišťujeme, že jsme v tombole tentokrát nic nevyhráli. Kola máme už v úschovně, tak si prohlížíme stánky, pozorujeme doprovodný program, sdělujeme dojmy se známými.
Závody se vyvedly, jen je škoda, že pořadatelé více nemysleli na děti, které tam čekají na vyhlášení, nebo na příjezd rodičů z hlavního závodu. Oproti loňsku tam pro ně nebyl žádný program, ani stolek s pastelkama.
Žádné komentáře:
Okomentovat